Každá strážní věž musí mít svého strážce. Jeho úkolem je sledovat město i jeho okolí a varovat obyvatele před blížícím se nepřítelem nebo požárem. Mnoho informací se o klatovských věžných však nedochovalo.

​

Nejstarší informace je z roku 1562, kdy klatovský městský úřad požádal do Domažlic o Jana trubače, který zde byl uvězněn, aby jej propustili „poněvadž tyto příští dni jarmark u nás se držeti má a že tehdáž bedlivého nad městem bdění, stráže a opatrování jest potřebí…“.

​

I když byla služba věžného velmi potřebná a zcela určitě svými zásahy ochránili v mnoha případech město, je o nich v pramenech záznam většinou v souvislosti s potrestáním, když zanedbali svou povinnost:

​

Když vznikl dne 6. 7. 1615 o 14. hodině požár na Špitálském předměstí a ten se rychle rozšířil, „věžný toho času za stolem se svými domácími sedě obědval“. Až když na něj lidé volali, aby šturmoval „tak na hodiny a zvon dal znamení“. Vítr však rychle oheň rozšířil i do města a z větší části jej zničil, a to včetně hlásné věže. „V té prudkosti ohnivé trval hlásný při šturmování až do 21 hod; nemoha však déle obstáti na věži, dolů se spustil.“

 

V roce 1700, kdy město opět požárem utrpělo velkou škodu, bylo hlásnému Jakubovi Langerovi uděleno „dobré a ostré napomenutí pro jeho nedbanlivost“. Zároveň mu bylo zapovězeno „aby tam na věži zetě svého s ženou více nepřechovával.“

Když v roce 1724 počátkem ledna vypukl v domě na náměstí oheň, byl turner , který oheň včas nespatřil a nešturmoval, ostře napomenut a byl potrestaný „šatlavním arestem po tři dni ve dne a jednu hodinu v „čertovském“ lochu.“

 

Když v říjnu 1738 vznikl oheň na Špitálském předměstí a věžní včas nešturmovali, byli turneři Jan Barbieri a Jan Engelbert potrestáni třídenním arestem a bylo jim pohrozeno, že pokud by se nepolepšili, budou okamžitě za služby propuštěni.

 

V lednu 1751 byli „turneři ztrestáni arestem v šatlavě po tři dni, že při posledním ohni pozdě šturmovali.“ Turneři se bránili a žádali, aby „se jim ještě jeden přidal, který by na věži ustavičně bydlil a na oheň pozor dával, že mu chtějí od svého deputátu a stansu vychování dáti.“ Městská rada rozhodla, aby turner Bárta na věži bydlel a druzí dva turneři mu měli odvádět „ten jistý plat a deputát, jak se při úřadu purkmistrovském umluvili“.

(všechny citace jsou z knihy Jindřicha Vančury Dějiny někdejšího král. města Klatov)

 

V roce 1877 je v místním tisku zmínka o úmrtí věžného Jakuba Zachara, který „úřad svůj po úplných čtyřicet roků zastával.“

Věžným byl pak jmenován jeho synovec Dominik Zachar, který již po nějakou dobu Jakuba nahrazoval v době jeho nemoci. Dominik na věži pobýval až do své smrti v roce 1890.

​

Městská rada pak ustanovila do funkce Václava Křesťana.

​

V roce 1901 vypsala městská rada konkurz na místo věžného. Tím se stal p. Antonín Kubík . Když byl v roce 1932 dán do výslužby, rozhodla městská rada, aby místo věžného již nebylo obsazováno.

​

V roce 1935 však bylo na žádost obyvatel města, zejména z řad obchodníků a majitelů domů, místo věžného znovu obsazeno. Novým věžným se stal opět Antonín Kubík, syn toho předchozího. Ten na věži hlídal až do r. 1962.

​

 

Poslední věžný

​

Poslední věžný pan Antonín Kubík prožil celé své dětství na věži. Jako půlroční miminko jej sem přinesl tatínek, když v roce 1901 přijal místo věžného. Toník v malé místnosti vyrůstal spolu se svými pěti sourozenci. Těžko si dovedeme představit, v jakých podmínkách maminka těch šest dětí vychovávala. Všechno, co bylo zapotřebí – voda, palivo, potraviny, popel, odpad - se muselo vytahovat nebo spouštět rumpálem ručně. Tolik dětí by se v malé místnosti nevyspalo, a tak ti nejstarší spali v prostoru nad zvonem, kudy vedou táhla k hodinám. Topení zde samozřejmě nebylo a jak Antonín vzpomínal „…to víte, byla zde zima, jako když dře. Ale mládí překonalo všechno. Když jsem se pod peřinou zahřál, tak jsem spal do rána jako dudek.“  (1)

​

Antonín se vyučil zámečníkem a nikdy věžným být nechtěl, nejvíc by se mu líbilo pracovat v lese. Když ale přišel o práci a žádnou nemohl najít, tak v roce 1935 souhlasil s nabídkou města a na věž se znovu nastěhoval. Na věž byla zavedena elektřina a byl osazen elektrický vrátek, ale ani tak zde život nebyl snadný. Jak vzpomíná jejich vnučka Dagmar: „…špinavé prádlo musela babička spustit z věže a odnesla jej ke své mamince k vyprání a usušení. Pak ho zase musela vytáhnout nahoru…. Babička pracovala jako šička ve firmě Kottál & Stadler, to musela ráno seběhnout ze schodů a pak v poledne vylézt zpátky, uvařit oběd a pak znovu do práce… Já si na babičku vzpomínám, že už byla doma – měla invalidní důchod, a to jsem jí v létě chodila pomáhat prodávat lístky turistům.“ (2)

 

Když pan Antonín po 27 letech odešel do důchodu, věž osiřela. Ale ne na dlouho. Už v následujícím roce zde vznikla klubovna horolezeckého oddílu TJ Klatovy. Po generální opravě věže bylo ve světničce vybudováno zázemí pro prodej vstupenek a suvenýrů.

 

​

Troubení z věže

​

Každý věžný měl za povinnost troubit z věže v noci, aby dal najevo, že svou povinnost strážit město odpovědně plní. Z roku 1724 je doložen příkaz městské rady, aby věžný „budoucně v noci každou hodinu troubil na všech čtyřech stranách.“

 

Věžní Kubíkové troubili znělku od r. 1901 až do r. 1962 na čtyři strany každou hodinu od desáté večer do druhé ráno.

V roce 1965 klatovští nadšenci pod vedením p. Jiřího Beneše sestrojili „znělkostroj“ s hodinovým strojkem, který každý den v každou hodinu od 22.00 do 24.00 hod spouštěl do čtyř stran známou melodii, kterou na magnetofonový pásek nahrál p. Antonín Kubík. Po několika letech se ale i tento zvuk odmlčel.

​

1) Filmová vzpomínka na posledního věžného: http://klatovsti-zvonici.mzf.cz/o-zvonicich.php

2) Ústní vyprávění paní Dagmar Kubíkové + rodinné fotoalbum

J. Vančura, Dějiny někdejšího královského města Klatovy

Šumavan, 1868 – 1938                   

Západočeská pravda, 1962–1965

​

​

Šturmování na zvon

​

Město ve své historii zažilo řadu malých i větších požárů. Ty největší zničily město téměř úplně (roku 1579, 1615, 1689, 1758). Domy měly dřevěné nebo doškové střechy, k vaření i svícení se používal otevřený oheň. Vzniklý požár se velmi rychle šířil, včasný zásah mohl uchránit majetek i životy. Ochrana před ohněm byla proto pro všechny obyvatelé velmi důležitá.

Povinností věžného bylo dát při zjištění požáru údery znamení údery srdcem na zvon, tzv. šturmování. Způsob upozornění na požár určovala městská rada.

 

Např. po požáru v r. 1700 nařídila věžnému „… kdyby se přitrefilo v komíně hořet, aby toliko třikrát na zvon udeřil neb zašturmoval; kdyby pak oheň v střeše byl, aby více šturmoval; v kterém místě aneb straně by hořelo, má ve dne červený praporeček vyvěsit a v noci lucernu.“

 

Po požáru v létě v roce 1732, kdy se zjistilo, že „turner z nedbalosti požár promeškal“, byl ostře pokárán a bylo mu pohrozeno „jestliže bedlivější nebude“, bude muset každý čtvrt hodiny na čtyřech rohách vytrubovat.“

 

V roce 1875 schválilo městské zastupitelstvo služební řád pro městského věžného.

„Ve městě vypuklý požár hlásí věžný pomocí dalekomluvu (spojeným se strážnicí) a udeřením na zvon. Jedna rána značí oheň ve městě samém, dvě rány na předměstím pražském“ (směrem na Plzeň), „tři rány na předměstí říšském“ (směrem na Domažlice) „a čtyři rány na předměstí vídeňském“ (směrem na Horažďovice)… „Směr, v kterém oheň pozorován, udává se za dne žlutou korouhvičkou, v noci svítilnou s rozžatou svící“.

Při zpozorování ohně v obcích náležejících do tzv. požárového obvodu klatovských dobrovolných hasičů měl věžný povinnost ohlásit zvoněním na zvonec (ne údery na zvon), oznámením dalekomluvem a naznačením směru, ve kterém požár pozoroval opět žlutou korouhvičkou nebo svítilnou, a to po celou dobu jeho trvání.

 

V roce 1884 bylo přijato nové opatření, aby v případech vzniku ohně bylo dáno znamení udeřením na zvon šesti ranami a čtvrť města byla oznámena dalekomluvem.

 

V roce 1887 byla na věž osazena první telefonická linka ve městě. Byt věžného byl propojen se strážnicí. Jak uvádí místní tisk: „Toto důležité spojení má hlavně tu výhodu, že v čas vypuknutí ohně může věžný dáti okamžitě určitou zprávu o místě, rozsáhlosti ohně atd., takže hasiči mohou na první znamení býti svoláni, aby se na určité místo odebrati mohli. Tak učiněn u nás opětně krok ku předu.“

​

Oznamování ohně šturmováním přetrvalo až do doku 1962, kdy byla funkce věžného zrušena.

​

​

Ústní vyprávění paní Dagmar Kubíkové

J. Vančura, Dějiny někdejšího královského města Klatovy

Šumavan, 1868 – 1938                   

Západočeská pravda, 1967

​

​

Archiv města Klatovy

​

1175 Protokoly ze zasedání městské rady 1935 - 1939 K 1159

 1176 Protokoly ze zasedání městské rady 31.5.1939 - 1949 K 1160