Zvonické příhody
aneb „Zvonění vážně, či spíše nevážně“
Abychom udrželi nejen tradici ručního zvonění na zvon Vondra, ale i určitý zvyk povídaček o Černé věži, zvonu Vondra a zvonících, dovolíme si na této stránce občas uvést i nějakou tu zvonickou příhodu. Třeba se časem stane (jistě v krásně pokroucené podobě) součástí klatovského ústního folkloru – podobně jako například se stalo vyprávění o chlívku pro kozu na Černé věži nebo o strašidle fackujícím věžného.
A když se tak nestane, tak snad aspoň jen pobaví čtenáře našich zvonických stránek…
Co vše se na Černé věži (ne)událo...
Pochopitelně zde nebudeme opakovat historky, které jsou již zmíněné na jiných místech těchto stránek, kde doplňují texty o historii Černé věže, zvonu Vondra, či věžních hodinách – jako jsou:
Zde se především zaměříme na historky spojené se zvoněním a zvoníky.
Kterak pan Tichý „dozvonil“
O zásluze pana Tichého o novodobé zvonění jsme se jistě již zmínili. Taktéž jsme naznačili, že mu vděčíme i za určité počáteční technické zabezpečení zvonu Vondra a vůbec mnohému se zvoněním souvisejícím.
Jednou z takových akcí bylo i nahrazení starých celoplošných okenic novými, které celou zvonici především provzdušnily. Prosadit tuto změnu, která de facto ovlivňovala vzhled historické památky a dominanty Klatov, bylo asi i v době všeobecné euforie docela martýrium.
Když došlo ke konečné realizaci nových okenic, nikdo se pořádně se zvoníky neporadil.
To je asi trochu tradice! Podobná situace nastala nedávno při montáži bezpečnostních kamer, kdy jedna z kamer při zvonění překáží úplnému otevření jedné z okenic. A stačilo by pár centimetrů… 😒
…
Vznikly tedy krásné nové okenice, které sice byly žaluziové, ale v horní části se vůbec nedaly otevírat. Tak místo nadšení a očekávané chvály došlo ze strany pana Tichého k oprávněné kritice. Nemožnost otevření celého profilu oken zvonice se totiž hned při prvním zvonění (očekávaně!) projevila. Zvuk zvonu nebyl schopen pořádně opustit zvonici, a mimo jiné pobyt ve zvonici se stal naprosto nesnesitelným. Zkuste však někoho přesvědčit, aby se něco nového (a tak nákladného!) mělo předělat. Snad jen díky neústupnosti pana Tichého jsou okenice dnes předělány a zvonění je takové, jak má být.
A jak to bývá, člověk si takto nadělá pár nepřátel. A ti občas čekají na příležitost…
…
A ta příležitost přišla poměrně záhy – při svatbě současné zvonířky a jednoho z dřívějších zvoníků (rok 2002). Když parta tehdejších zvoníků čekala před radnicí na to, až novomanželé vyjdou z radnice, která je hned vedle Černé věže, někoho napadlo:
„Což takhle novomanželům ke svatbě zazvonit na Vondru!“
A když je hloupý nápad v hlavě…
…a klíč od Černé věže v kapse…
…je rázem na průšvih zaděláno!
No, průšvih to byl parádní! Zvláště, když se chce, aby to průšvih byl…
…
Tak byl pan Tichý, coby vedoucí zvoník, za toto neschválené zvonění zbaven své funkce. Jak sám kdysi někde u piva řekl, ona to byla stejně jen otázka času, kdy si někdo něco podobného na něj vymyslí.
A takhle to aspoň byl pořádný zvonický průšvih, za který to prý stálo!
Další historka je již z doby, kdy pan Tichý sice nezvoní, ale je stále v roli „agenta pozorovatele“ nedílnou součástí zvonického týmu. A je to role potřebná! Neboť uvidíme, co se může stát, když jednou takový terénní pozorovatel zrovna nemá čas.
Nejdelší zvonění, co asi Vondra zažil
Pouťové zvonění je jedno z nejdelších. Zvon Vondra vyzvání od okamžiku, kdy se procesí s obrazem Panny Marie Klatovské objeví v dolním rohu náměstí, a umlká až poté, co celý průvod náměstí obejde. Pokud vše proběhne tak, jak má, je to dobrá čtvrthodinka, spíše však dvacet minut, zvonického „tahání za špagátek“.
Společným problémem všech zvonění navázaných na podobnou akci je však, asi jako vždy a všude, vzájemná komunikace. Podobný problém jako při pouťovém zvonění je i při jízdě svatého Václava. Lidé, kteří zvonili leda tak na zvonek u paneláku, mají potřebu akci režírovat a mají představu, že zvoníci lusknou prsty a čtyřtunový zvon se rozezní. Při druhém lusknutí okamžitě také umlkne. Takže občas jsou instrukce z pohledu zvonické reality poněkud úsměvné.
Kupříkladu:
„Jakmile kůň svatého Václava chřístne podkůvkou o první kostku dláždění na náměstí, udeří zvon Vondra poprvé…
…v okamžiku, kdy se noha sesedajícího svatého Václava dotkne země, zvon umlkne, aby mohl starosta města pronést pozdrav!“
No, režie jak z hollywoodského trháku!
O marných pokusech o vzájemnou synchronizaci zvonu po návratu z Říma a kostelních varhan po velikonočním Gloria by se také dalo vyprávět…
Ale vraťme se k našemu pouťovému zvonění.
Zvoníci jsou také jen lidé a moc nestojí o nějaké handrkování, takže je někdy lepší se alespoň pokusit vyhovět, i když je jasné, jak to dopadne. Rozhoupává-li se zvon Vondra z klidu, lze se dočkat prvního úderu asi za dvacet až třicet sekund. Při dobře „předhoupaném“ zvonu lze tuto dobu zkrátit na pět (zbožné přání zvoníků) až deset sekund. Zvoní-li se v jasně daný čas, například v poledne některého z významných dnů, dokáží si zvoníci první úder docela slušně načasovat. Ale v případě, kdy někdo dost nečekaně vyjde/vyjede mezi domy na rohu náměstí, to je skutečný problém!
Je jasné, že při takovém zvonění „v předem nestanovený okamžik“ panuje poněkud vypjatější situace, kdy se neustále hlídá, kde je průvod (pokud je zrovna z věže vidět) a jak rychle postupuje. Pokud to lze, tak „agent“ pan Tichý hlásí, že průvod už jde, nebo že se zrovna zastavil, neboť se čeká na posledního… A neustále se odhaduje, kolik času zbývá. Blíží-li se okamžik „O“, zvon Vondra již bývá rozhoupán těsně pod hranicí vypadnutí „startéru“ (pozn.: prkénko blokující srdce zvonu při rozhoupávání).
A čeká se jen na ten správný pokyn…
…
I stalo se, že v okamžiku, kdy zvoníci bedlivě vyhlíželi průvod, který se prý již začal tvarovat před Arciděkanským kostelem Narození Panny Marie, vkráčel do inkriminované části náměstí organizovaný tvar lidí. Kráčel pěkně, organizovaně a středem ulice. Kde jinde by také měl kráčet, když chodníky byly plné lidí čekajících na pouťový průvod s obrazem Panny Marie Klatovské.
Jaký jiný signál by zvoník vyhlížející z Černé věže ještě potřeboval?!
„Tak jedem, ať zase někdo nemá ňáký kecy…“ byly poslední slova, než se za pár vteřin zvonice Černé věže zaplnila nepřekřičitelným, ale hlavně majestátným duněním zvonu Vondra.
…
Asi je jasné, že problém byl v tom, že se pochopitelně nejednalo o tolik očekávané procesí. Byl to zájezd německých turistů! Ve chvíli, kdy si zvoníci uvědomili svůj omyl, bylo již pozdě. Normálně by asi šlo zvon ještě přibrzdit a zabránit vypadnutí startovacího prkénka, ale v okamžiku, kdy byl zvon již předem rozhoupán těsně před okamžikem prvního úderu, nešlo již zvrátit to, co se stalo.
„Startér“ vypadl a zvon začal zvonit!
A tak vrozený cit německých turistů pro pochodování v organizovaném vícestupu zavinil, že zvon Vondra se tentokráte rozezněl výrazně dříve.
…
Původně jsme si, jako zvoníci, mysleli, že naše předčasné zvonění tedy alespoň uspíší přípravy průvodu. Po deseti minutách zvonění jsme zjistili, že nikoliv. Režie byla zřejmě pevně dána! Po dalších pěti minutách zvonění jsme si začali posunky naznačovat, že by asi bylo dobré zvonění přerušit, když se stále nic neděje. Bohužel, na tyto situace nemáme nacvičené komunikační signály, takže se moc nevědělo, co dál. Tak jsme dělali to, co zvonící umí nejlépe!
Zvonili jsme dále…
Až po drahné době a několika zvonických prostřídání se konečně v rohu náměstí objevilo čelo pouťového průvodu.
Tím nám (konečně) začala naše tradiční a poctivá „dvacetiminutová“ zvonická pouťová šichta.😉
V předchozí příhodě jsme si neodpustili narážku na velikonoční zvonění, která mohla v pozorném čtenáři vyvolat zvědavost. Tak po vzoru různých prodejních akcí typu: „2+1 zdarma“ zde přidáme i tuto velikonoční příhodu – pochopitelně navíc a zcela zdarma!
Je vlastně roztomilé, že když se tato příhoda stala, vůbec jsme si nevšimli, že bylo něco v nepořádku. Až o řadu let později nám to při přátelském rozhovoru s panem farářem došlo – nejenže se tehdy opravdu něco pokazilo, ale také jsme konečně pochopili, co přesně a proč.
Proč jednou Vondra přiletěl z Říma „o trochu“ dříve
elikonoční zvonění, tedy večerní zvonění na Bílou sobotu, kdy má zvon Vondra hrdě oznámit svůj „návrat“ z Říma, je jedním z těch zvonění, kdy se přesně neví, ve který okamžik se začne zvonit. Čeká se na signál, který však může, ale nemusí přijít. Kupříkladu, když probíhala velikonoční mše v kostele Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce, který stojí na náměstí hned vedle Černé věže, bylo smluveným signálem umlknutí varhan. Stojíte-li na náměstí před kostelem, jsou varhany z kostela jasně slyšet. Nikoho by tedy nenapadlo, že zvoníci, stojící ve zvonici Černé věže (hned vedle!), ty varhany neuslyší. A když říkáme, že nikoho by to nenapadlo, tak je třeba přiznat, že ani ty zvoníky samotné!
Carlo Lurago, který kostel navrhl, ani Dominic Orsi, který stavbu pravděpodobně vedl, se totiž nějak zapomněli pochlubit, že kromě důmyslného systému odvětrávání krypty pod kostelem, díky němuž jsou dodnes Klatovy proslulé svými mumiemi, navrhli klenbu kostela tak, že ani jediný tón z varhan nepřijde nazmar. Hrají-li na kúru varhany, zvuk se díky umu těchto dávných stavitelů rozlévá po celém kostele, žádný kout nevynechá. Ale nikam jinam se dále zvuk zbytečně nešíří, zůstává pěkně v chrámové lodi – proč by měl „zbytečně“ utíkat nahoru do zvonice na Černé věži! Proč by také měl?
Copak mohl kdokoliv tušit, že tam někdy bude čekat banda zvoníků na smluvený signál?
Takže jsme tenkrát jako zvoníci neslyšeli, že vůbec varhany začaly hrát, natož že by právě umlkly!
…
Naše příhoda se však týká doby, kdy kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce procházel rozsáhlou rekonstrukcí. Mše se proto konala v kostele Narození Panny Marie (tzv. archiděkanském kostele), který leží až za blokem domů na druhé straně náměstí. Zaslechnout varhany z tohoto kostela už nebyla vůbec žádná šance. Bylo třeba najít spolehlivé řešení, aby se zvoníci nemohli vymlouvat, že něco (zase?) neslyšeli…
Naštěstí se i tentokrát „spolehlivé“ řešení našlo!
Vedle arciděkanského kostela stojí od roku 1689 zvonice zvaná Bílá věž. Dodnes plní svůj účel: pravidelně vyzvání a upevňuje tak Klatovákům orientaci v čase. Zvony na této věži řídí hodinový stroj nebo se v potřebný okamžik spouštějí přímo z fary, přes dálkové ovládání v kapse pana faráře. Dohodlo se tedy, že právě zvony Bílé věže, spuštěné tímto ovládáním, budou v ten pravý okamžik jasným signálem pro začátek velikonočního zvonění. Někdy je třeba dát nesmlouvavé pokyny: „Muž s koženou brašnou…“, jindy stačí: „Jakmile poprvé udeří zvon na Bílé věži, zvon Vondra se co nejrychleji přidá!“
No, co by se tentokráte mohlo pokazit?
…
Není pochyb, že Velikonoce jsou hlavními svátky křesťanů. Tak jako před Vánoci mívají lidé spoustu shonu s dárky ku poctě svátku komerce, podobně mají kněží plnou hlavu starostí s přípravou Velikonoc. A protože je i hlava posvěcená stále hlavou lidskou se všemi svými lidskými nedostatky, stalo se – snad pod tlakem povinností – že někdo na Zelený čtvrtek nevypnul pravidelné vyzvánění zvonů na Bílé věži.
Řekli jsme, že zvony na Bílé věži svým vyzváněním ukotvují Klatováky v čase. Byla to však jen literární nadsázka, protože si během oněch několika dní, kdy měly všechny zvony dle tradice umlknout, nikdo nevšiml, že Bílá věž vesele vyzvání dál. Snad zvyk na pravidelný zvukový vjem nebo obvyklý zvukový smog našeho „velkoměsta“ způsobil, že to cinkání nikomu nepřekáželo. Tedy… až do chvíle…
Až do chvíle, kdy parta zvoníků na Černé věži čekala na smluvený signál! Ten tentokrát přišel – ale ne z dálkového ovladače, nýbrž z časového stroje, který hlásil devátou hodinu. Zvon Vondra se tedy rozezněl do sotva započaté mše.
Toho roku se tak zvon Vondra „vrátil z Říma“ o něco dříve. Asi měl dobrý vítr v zádech.
…
To se prý stává u letadel běžně, a to i renomovaných leteckých společností. Při dobrých letových podmínkách letadlo dosedne na ranvej mnohem dřív, než bylo plánováno. Nebo musí stroj dlouho kroužit v čekacím okruhu nad letištěm.
Ale představa, jak zvon Vondra trpělivě krouží kolem Černé věže?
To bychom přece jako klatovští „Klatovští zvoníci“ nemohli dopustit!
Možná jsme předchozími historkami trochu vzbudili dojem, že je naše parta jen banda zvonických fušerů, kteří snad ani neumí pořádně zazvonit. Ale to bychom si opravdu neradi nechali líbit!
-
Za prvé – a to je důležité říct – jsme se ze všech zapeklitých situací vždycky nějak „vyzvonili“. A často si ani posluchači nevšimli, že něco nebylo podle plánu.
-
Za druhé – když si uvědomíme, že zde popisujeme příběhy rozeseté do období zhruba pětadvaceti let – není naše procento nezdarů rozhodně nijak hrozivé. Je to tak trochu, jako když během ranního spěchu zastihnete zelenou na všech semaforech. Samozřejmě, nedá se vyloučit, že se to občas stane, ale spoléhat se na to moc nedá!
Ale dost už bylo nepovedených zvonění, raději už toto téma opustíme! Ony se dějí i historky, které se na našem výkonu nijak neprojeví. Tedy alespoň co se zvuku zvonu týče.
Je dobré vsadit na profesionála!
Kromě zvonění na zvon Vondra se občas „musíme“ postarat i o určitou medializaci naší zvonické party. Pravda je, že naše webové stránky, což je asi jediný náš mediální projev, nepatří na českém internetu zrovna k nejnavštěvovanějším. To nám ale nebrání, abychom sem tu a tam něco nepřidali. Nejčastěji to bývá fotografie do naší fotogalerie. Ať už jde o setkání s jinými zvoníky nebo návštěvu unikátního zvonu… občas prostě máme pocit, že sem něco přibýt musí.
Oblíbenou disciplínou v tomto směru jsou naše pokusy o hromadnou fotografii celé (!) zvonické party.
Ať už naše banda zrovna čítá devět, deset… nebo třeba dvanáct členů, dostat je všechny na Černou věž tak, aby v daný termín dorazili na zvonění… aby všichni přišli v týmovém tričku… aby světelné podmínky na věži umožnily obstojnou kvalitu fotografie…
No, je to prostě těžké!
Skutečně „povedeným“ pokusem byl například jeden, kdy náš zvonický kolega na jedno ze zvonění přinesl služební profesionální fotoaparát a po odzvonění se rozhodl přítomné zvěčnit. Bohužel mu nedošlo, že naposledy tímto fotoaparátem fotil detaily nějakého fyzikálního experimentu. Na těle přístroje tak zůstal nasazený makroobjektiv určený pro focení na vzdálenost maximálně dvaceti centimetrů. A protože tento kolega na zvonění nenosí své jinak tolik potřebné brýle, vůbec mu nebylo divné, že obraz na displeji je „poněkud“ rozmazaný. Na svůj omyl přišel až ve chvíli, kdy fotografie stáhl do počítače – kde byl obraz nejen větší, ale hlavně on už měl nasazené brýle a viděl, jak moc se to nepovedlo.
Hlavně že nafotil těch hromadných snímků hned několik – kdyby náhodou na některé někdo zrovna mrkl!
Takže tímto způsobem byl zmařen další pokus o kvalitní zvěčnění naší zvonické „skvadry azůry“. A padlo jasné rozhodnutí: „Musíme vsadit na skutečného profesionála!“ Jo, ale kde sehnat profesionála, aby to taky moc nestálo, že?
…
Jednou z krás zvonické party je i fakt, že zde potkáte lidi různých profesí a známostí. Než jsme se vzpamatovali z rozmazané reality posledního focení, bylo na další zvonění domluveno, že přijde člověk, který se fotografií živí. A světe div se – nic za to chtít nebude! Kdy se něco takového poštěstí?
Pán, který skutečně přišel, byl profesionál každým coulem. To se poznalo nejen podle vybavení, ale i celkového přístupu. Prošel si několik míst, odkud bude moci bezpečně fotit, párkrát zkušebně blýskl a výsledek vždy pečlivě zkontroloval. Požádali jsme ho, zda by mohl několika snímky zachytit průběh zvonění, a na závěr nás čekala společná skupinovka.
Trochu jsme se báli, aby pan fotograf nebyl přílišný všetečka, který by mohl při zvonění překážet. Přeci jen – při zvonění zvonu Vondra je třeba ve zvonici vědět, kam si stoupnout. Ale vše probíhalo naprosto perfektně. Není nad to vsadit na profesionála!
Když nám v e-mailu cinkl odkaz na úložiště, odkud bylo možné fotografie stáhnout, asi nebyl nikdo, kdo by neklikl s radostným očekáváním. Následné nadšení ale rychle vystřídaly rozpačité výrazy… Místo fotografií, na kterých hrdinně zvoníme v plné kráse antických hrdinů, to byla směsice podivných detailů na podivně se šklebící individua se zavřenýma očima, navíc vyfocených v nejrůznějších pokroucených polohách. No, trochu jsme tušili, že ne vždy při zvonění vypadáme zcela důstojně, ale tady to spíš vypadalo, jako bychom se právě stali oběťmi nějakého násilného trestného činu. Nikdo z nás nebyl nelítostnému zrcadlu této reality ušetřen!
„Prosím tě, kde jsi toho fotografa sehnal?“ Nikdo z nás si nechtěl připustit, že by chyba fotografií mohla být třeba i někde jinde.
„No, u nás… u policie. On normálně fotí místa činu a tak,“ padlo vysvětlení, které jsme asi raději ani slyšet nechtěli.
Aha! Tak nyní jsme konečně pochopili, proč nám pan fotograf po focení řekl: „No, nevím, jak to vyjde. Já jsem zvyklý na méně pohyblivé expozice!“
…
Co z toho plyne za ponaučení?
Je dobré vsadit na profesionála, ale je také vhodné si předem ověřit, v jakém oboru daný profesionál exceluje. Zrovna lovit v oboru forenzní fotografie nebyla asi příliš šťastná volba!
Ale abychom byli zcela objektivní – skupinová fotografie, která při tomto focení vznikla, je zatím ta nejlepší (a dlouhou dobu jediná!) společná fotografie celého našeho spolku, která kdy vznikla.
Následující historku, která souvisí s určitým „převlekem“, nám nedávno připoměl jeden ze zvoníků, který se na zvonění dostavil v historické vojenské uniformě. Jednalo se o zvonění v poledne 5. května a on si, jako člen klubu vojenské historie, na zvonění odskočil z doprovodného programu oslav osvobození města.
Historka, kterou si zde dále dovolíme odprezentovat, se však týká úplně jiného zvoníka, v úplně jiný termín zvonění, a hlavní roli hraje úplně jiný oděvní kousek. Celé se to odehrálo při zvonění na vánoční půlnoční mši.
Jak na Černé věži vykvetla „skotské růže“
Hoj, ty Štědrý večere,
ty tajemný svátku,
cože komu nového
jsi přines' na památku?
To si patrně zarecitoval jeden ze zvoníků, když se rozhodl vyrazit na vánoční půlnoční zvonění odděn ve svém novém, právě obdrženém, vánočním dárku – pravém skotském kiltu. Snad poměrně vysoké teploty posledních zim, nebo snad příjemné mikroklima, které se prý pod několika metry tartanu dokáže vytvořit, jej v tomto počinu ještě utvrdily. A protože kolega zvoník není žádný troškař, pochopitelně vyrazil na vánoční zvonění tak, jak správný Skot má. A to teď nemluvíme jen o tom, co ke kiltu mít měl, ale i o tom, co ke správnému kiltu mít nemá!
O tom jsme se mohli přesvědčit již při výstupu na Černou věž, kdy poslední část schodiště pod zvonem je již tak strmá, že se při výstupu nahoru podhledu pod svého předchozího kolegu zkrátka nevyhnete. Velice zajímavým způsobem to zhodnotil jeden ze zvoníků slovy: „Ty hele, Jendo, koukám, že ty už zvoníš a to teprve jdeš nahoru…“
…
Zvonění na zvon Vondra asi není oproti zvonění na jiné klasické zvony zas o tolik výjimečné. Přesto má několik specifik většinou plynoucích z jeho relativně velkého výkyvu. Jedním z nich je velký rozsah tahání lana, kdy zvoník táhne lano po dost dlouhé dráze. Lze toho dosáhnout tak, že táhnete lano z větší výšky, nebo naopak lano dotahuje nízko k zemi. Podle zvyku a svých tělesných proporcí se tak zvoníci rozdělují na dvě skupiny, které pak vždy zvoní jedním z těchto dvou způsobů. Mohli bychom je nazvat třeba „Šplhači“ a „Ukláněči“. Speciální (a tedy zcela i výjimečnou) skupinu tvoří jen zvoník Míra, který se svou výškou přes dva metry (a rozpětím paží snad ještě více) dokáže jako jediný obsáhnout celý rozsah lana naprosto bez problémů. Ať již jste „Šplhač“, nebo „Ukláněč“, přeci jen v určitý okamžik nastává situace, kdy úplně nevypadáte zcela důstojně. A to na sobě nemáte kilt!
A nyní si představte, že jej na sobě někdo má…
…
Aby každé drama mělo tu správnou gradaci, to nejlepší vždy musí přijít na konec – konkrétně při závěrečném brzdění zvonu. Zvon Vondra je díky své výchylce docela pěkný „divočák“, a proto je třeba jej na konci zvonění hodně a dost intenzivně dobrzdit. Je to trochu takový souboj čtyř tun rozdováděné zvonoviny versus metrák zvonické namyšlenosti. Jedna z variant, jak zvonu trochu odebrat té pohybové energie, je vykopnout nohu co nejvýš, zapřít ji o trám zvonové stolice a protitahem zvonu se nechat kus povytáhnout. A nyní si představte, že tento „zvonický kankán“ proti vám na druhé straně zvonu někdo předvádí odděn ve skotském kiltu!
Parafrázovali jsme na začátku verše pana Erbena, zkusíme to tedy rovněž zakončit úpravou veršů, tentokráte písně Dudy z Edinburghu skupiny Spirituál kvintet:
Skotská kostka červená a zelená,
skotské třapce a chlupatá kolena!
Každou chvíli zvoník letí povětřím,
bože, dej ať svým očím nevěřím!
Kolega zvoník pochopitelně s námi chodí zvonit nadále, ale v kiltu má už zvonění definitivně zakázané! 😜
